Po desetiletí byl návrh osvětlení založen na předpokladu, že jediným příjemcem světla je lidský zrakový systém. Kvalita osvětlení byla proto posuzována pomocí parametrů, jako jsou osvětlenost (lx), index podání barev (CRI), jednotný index oslnění (UGR) a rovnoměrnost osvětlení.
Průlom nastal na počátku 21. století s objevem třetího typu fotoreceptorů sítnice: vnitřně fotosenzitivních gangliových buněk sítnice (ipRGCs – intrinsically photosensitive Retinal Ganglion Cells). Tyto buňky obsahují melanopsin a nejsou zodpovědné za samotné vidění, ale za přenos světelných informací do suprachiasmatického jádra (SCN – Suprachiasmatic Nucleus), které představuje hlavní biologické hodiny organismu.
Tento objev zásadně změnil naše chápání role světla. Ukázalo se, že lidský organismus nereaguje pouze na množství světla potřebné k vidění, ale také na jeho spektrální složení, dobu expozice, směr dopadu a proměnlivost během dne.
V reakci na tato vědecká zjištění zveřejnila Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE) normu CIE S 026/E:2018, která zavádí systém hodnocení biologického účinku světla pomocí melanopických veličin. Tento dokument dnes představuje jeden z nejdůležitějších podkladů pro navrhování osvětlení zohledňujícího cirkadiánní účinky.
To znamená zásadní změnu projektového přístupu. Zatímco tradiční normy odpovídají na otázku:
„Vidí uživatel dostatečně dobře?“
moderní přístup zároveň klade otázku:
„Podporuje světelné prostředí zdravé fyziologické fungování organismu?“